Jedna z vynikajících terapeutických aktivit je křik. Řvaní. Jekot.
Být slušný, civilizovaný, hodný je fajn, ale to zvíře v nás prostě nevymýtíme.
Jakýkoli způsob, který vyventiluje nashromážděnou energii v těle ven je dobrý. Podobně jako pěkné milování a orgasmus dokáže zklidnit tělo a naladit jej do pohody, tak naopak nedostatek intimních tělesných aktivit v nás vytváří nelad. Pokud žijeme, pracujeme v prostředí, které v nás vytváří potřebu nějaké obrany, ale nedovolíme si to, tak z déledobého hlediska se v nás naakumuluje ta energie, která se nějak projeví. Pokud ji budeme držet dlouho, tak se může zformovat do nemoci. Můžeme ji vyběhat, můžeme ji vysportovat nebo vyřvat.
To řvaní má své kouzlo.
Problémem je opět naše vnímání společnosti. Toho co je správné.
Jsou místa, kde řvaní není nejvhodnější.
Vlastně jsou to všechna místa, kde jsou lidé.
Řvaní na náměstí? V metru? V restauraci? V obchoďáku? Vždyť i jen mnohem mírumilovnější smích je tam dehonestován.
Sám jsem chodil do lesa nebo ke kolejím. Projíždějící nákladní vlak byl vždycky hlasitější než mé nejsilnější emoce. A lesu jsem se vždy omluvil.
BTW: vždy po takové seanci se mi krásně upravil hlas. Nevyžádaný souběžný užitek 😉
Tento automat bych doporučil na každou ulici, pracoviště. Výborný způsob jak zlegalizovat společensky nepřijatelnou, ale potřebnou aktivitu.
Křik
